21. 1. 2015

Když lidé plodí rostliny a dojí mléko

Už ani nepamatuju, kdy naposledy jsem zveřejňovala něco vlastní tvorby. Bude to už hodně dlouho, hádám. Inu, to je tak, že když už jsem párkrát něco málo napsala, tak to bylo součástí povídky, která má být no... delší. A po kapitolách to zveřejňovat necu (už jen proto, že jedna kapitola přibyde tak za... no... půl roku, rok?). Ale říkám Vám, až to jednou dopíšu, a samozřejmě i vydám, to bude bestseller, lidi! Jen to první napsat, to bude trochu problém.

Každopádně, to trochu odbočuji. Asi bych měla povídat spíš o tom, co Vám tu předkládám. Ve škole jsme totiž měli napsat buď projev jakožto poděkování rodičům za přípravu do školy anebo fejeton. No, nevím jak vám, ale osobně mi ten fejeton přišel, jako o něco málo lepší volba. Aspoň jsem nějak dala dohromady nějaký ty slova a nenechala papír prázdnej, jak by tomu asi bylo v případě toho projevu. Tudíž, zde můžete vidět mé fejetoní poprvé. Fejeton se vyznačuje humorem, no, asi je celkem problém, že tohle dle mého souzení není vtipné, spíše jen... trapně se snažící vypadat vtipně. Ale nechám to posoudit Vás. Třeba v tom ten vtipně někde vyhrabete.

Pokud do toho opravdu chcete jít, tak směle do toho!
http://4.bp.blogspot.com/-c4RhF4pj5ow/U7W-PBgHAdI/AAAAAAAAAl0/I2dxj01hFDo/s640/Odd%25C4%259Blova%25C4%258D.png

 „Brý ráno, mami,“ pozdravím svou matku a utrhnu si z její hlavy jablko, které očividně nedávno dozrálo.

„Co jsem ti říkala o tom česání jablek, když jsou i na míse?“ pokárá mě matka. Aby neřekla, že ji ignoruji, pokrčím rameny. Hned na to se zakousnu do jablka. Je trochu trpké.

„Tohle se ti moc nepovedlo, mami,“ poznamenám, když mířím ke kredenci a vyndávám si sklenici na mléko.

„Kde je ta kráva?“ ptám se a upírám pohled na sklenici.

„Kolikrát jsem ti říkala, abys tak o své sestře nemluvila? To, že dojí mléko, ještě neznamená, že je kráva!“ čertí se opět matka a já zase jen pokrčím rameny.

„Mimochodem, mléko je v lednici, takže není důvod, proč bys měla otravovat svou sestru,“ dodá již klidnějším hlasem.

„Ale jaký to má smysl, když je sestra doma a mohla by mi nadojit čerstvé?“ vyslovím nahlas svou myšlenku, ostatně jako každé ráno a jako každé ráno se mi dostane stejné odpovědi.

„Protože je to zbytečné, mezi tím čerstvým a den starým přeci není rozdíl.“ Nemíním s ní na tohle téma opět diskutovat a tak, už po třetí za to ráno, pokrčím rameny. Z lednice vyndám džbán s mlékem a naplním si sklenici. Tu pak vezmu do jedné ruky, nakousnuté jablko do druhé a posadím se ke stolu. Spořádám snídani, při jejíž konzumaci si užívám výhled na město bez jediného volného místa, bez jediného stébla trávy a bez jediného stromu nebo květiny.

Hodím nádobí do dřezu a odpochoduji zpátky do pokoje, kde s knihou zalezu do postele. Očekávala jsem klid, ale za chvíli se ozve klepání na dveře, které se následně otevřou. Na prahu stojí otec a usmívá se na mě.

„Dobré ráno,“ pozdraví zvesela a já mu pozdrav oplatím.

„Jak ses vyspala?“ položí mi zdvořilou otázku a já odpovím, že fajn. Následně si vyměníme ještě pár zdvořilostních frází, než se konečně dostane k tomu, proč přišel.

„Tak co,“ prohodí jakoby nic, „už ses rozhodla, čím budeš?“

Přesně téhle otázky jsem se bála. Protože jsem se stále nerozhodla a to mám jít na naočkování již pozítří. Otec vidí, že váhám s odpovědí a povzdychne si. A následně spustí přednášku o tom, jak důležité rozhodnutí to je, že bych s ním neměla tak otálet a že už dávno bych měla být rozhodnutá. Následně se mnou začne probírat výhody a nevýhody jednotlivých druhů ovoce a zeleniny a mléka, to zakončí poznámkou o tom, že by byl šťasten, kdybych šla v jeho nebo matčiných šlépějích, ale že to nechá na mě.

Povzdechnu si a přikývnu. Slyšela jsem to už tolikrát, ale stále se nemohu rozhodnout. Jablka, jako má máma jsou super a nemusela bych se starat o svůj účes, ale takové papriky, jako má můj otec, nebo lilky a melouny také nevypadají špatně. Je to těžká volba a já stále zastávám názor, že v osmnácti je jednoduše brzy, rozhodovat se kam se chci ve společnosti zařadit a jaké potraviny zajišťovat.

***

Dobře, je pravda, že my na tom ještě nejsme s množstvím půd a potravin zas tak špatně, abychom museli vyvinout látku, jež by lidem dodala rostlinné buňky, díky kterým by se částečně stali rostlinami a plodili ovoce a zeleninu, popřípadě buňky živočišné, aby mohli částečně nahrazovat některá domácí zvířata. Avšak říkám Vám, že jestli nezačneme nějak redukovat počet lidí a množství zemědělských půd, jestli budeme ty půdy neustále zastavovat budovami, tak jednou u něčeho podobného skončíme. A být Vámi, už teď začínám uvažovat, jaké ovoce nebo zeleninu byste chtěli na svém těle pěstovat. Já osobně už v tom mám jasno – melouny FTW.

6 komentářů:

  1. :D :D :D :D Docela creepy, ale tak nějak mi to připomíná všechny ty dystopie :D :D Jo, jsem rozhodně pro, napiš o tom celou knihu! :D
    Akorát je fakt creepy, jíst něco z vlastních rodičů... :D Ale nápad je to dobrej, udělat si ze všech dystopií srandu by rozhodně nebylo na škodu :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, o tomhle mě ani nenapadlo psát celou knihu. I když by to asi šlo. Pořádně se prohrabat tou genetikou, vrstvením společnosti, volbami a tak... Hmmmm :D

      Tak, to nemělo za cíl udělat si srandu z dystopií, ale spíš upozornit na problém se zastavováním půd a tak jo, ale... :D

      Vymazat
  2. God... .Putta asi právě našla spřízněnou duši. :D

    OdpovědětVymazat
  3. To je neuvěřitelně úžasný!

    OdpovědětVymazat
  4. Úžasné, nikdy jsem takhle nepřemýšlela :). Ale ono by podle mě stačilo, kdyby lidi přestali jíst maso. Jenom půda, na které se pěstuje potrava pro hospodářský dobytek je velká jako Afrika. A na světě je tolik vody, že by nikdo nemusel trpět žízní, ale plýtváme jí (a třeba na jedno kilo hovězího masa se spotřebuje téměř 15 tisíc litrů vody)... A i když člověk může být zdravý i bez masa (dokonce zdravější), tak lidi se masa nevzdají. (A teď tady nikomu nechci nic vnucovat, jen říkám, že je to doopravdy ekologičtější... Stejně jako je ekologičtější nakupovat potraviny vypěstované u nás, ne takové, které někdo dovezl z Peru.)
    Takže ve výsledku... Za všechno si můžeme sami a vůbec bych se nedivila, kdyby to jednou dopadlo takhle, i když je to šílené :).

    Jinak ještě je takový "vtip", že si Země povídá s jinou planetou a Země jí říká "Chytila jsem lidi" a ta druhá planeta jí odpoví "Neboj, oni se zničí sami"...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dle mého to o moc ekologičtější není. Lidi by přeci nadále konzumovali živočišné produkty, jako je třeba mléko a je to tu zase: cheme-li mléko, potřebujeme krávy, tudíž by i nadále ona obrovská část půdy náležela krmenímu pro ně, voda to samý, k mléku je navíc potřeba tele a ne vždy se narodí kráva tudíž by se buď někde jen tak chovalí býci anebo by se hned po narození bezdůvodně vraždili, málo produktiní krávy to samý. V prvém případě by to absolutně nepomohlo vyřešení problému a v druhem... to by bylo zkrátka snad ještě nemorálnější než velkochovy dneska.
      Dle mého by to vyřešilo právě spíš úplné zrušní těch velkochovů - což by ostatně bylo potřeba i ze spoustu jiný důvodů, primárně kvůli tomu, jak příšerné kvůli němu ta zvířata trpí.

      Vymazat