5. 11. 2015

[Recenze] Elizabeth Wein: Krycí jméno Verity | Krycí jméno Verity #1

Název: Krycí jméno Verity
Série: Krycí jméno Verity
Díl: 1
Autor: Elizabeth Wein
Překlad: Petr Eliáš
Počet stran: 312
Nakladatelství: CooBoo [září 2015]
http://4.bp.blogspot.com/-c4RhF4pj5ow/U7W-PBgHAdI/AAAAAAAAAl0/I2dxj01hFDo/s320/Odd%25C4%259Blova%25C4%258D.png
Oficiální anotace: 11. října 1943 se nedaleko Paříže, v okupované Francii, zřítilo britské špionážní letadlo. Jeho pilotka a pasažérka byly nejlepší přítelkyně. Jedna z dívek má naději, že přežije. Druhá hru o život prohrála dříve, než začala.

Když Verity chytne Gestapo, myslí si, že nemá žádnou šanci na přežití. Jako tajný agent chycený na nepřátelském území zažívá nejhorší noční můru jakéhokoliv špióna. Nacisté ji ale ihned nezabijí, dají jí na výběr: Buď jim odhalí svou misi, anebo ji strašlivým způsobem popraví.

A ona se rozhodne říct jim pravdu. Avšak ne takovou, jakou očekávají.

Na každém kousku papíru bojuje Verity o svůj život. Odhaluje svou minulost, vypráví, jak se skamarádila s pilotkou Maddie. Lituje svého selhání a ukazuje svou kuráž a zoufalou touhu dostat se domů. Ale budou její odhalení stačit SS? Pomohou jí její tajemství přežít?

Krycí jméno Verity vypráví trýznivý a zároveň nádherný příběh o silném přátelství, které je zkoušeno děsivým nepřítelem.
http://4.bp.blogspot.com/-c4RhF4pj5ow/U7W-PBgHAdI/AAAAAAAAAl0/I2dxj01hFDo/s640/Odd%25C4%259Blova%25C4%258D.png
Taky podle tématu knihy očekáváte spíše depresivní příběh plný špatných věcí? Protože v tom případě pravděpodobně budete hned po několika prvních větách překvapeni – z těch vět totiž dýchá život, síla, odhodlání, vzdor a to všechno i přes to, že hned první věta zní „Jsem srab.“. A ať už Verity píše o čemkoliv, ať už jí provádějí cokoliv, minimálně špetka z toho se tam tam vždycky najde.

To jsem si na té knize zamilovala, styl jakým je psaná. To, že působí tak věrohodně, že k Verity tak sedí, což si uvědomujeme více a více, jak ji prostřednictvím příběhu poznáváme. Taky vážně oceňuji, že druhá část je vyprávěna z pohledu Maddie a tak i ten styl psaní je úplně jiný. Zatímco Verity, která ráda četla a studovala literaturu, psala více s uměleckými prvky, v těhle ohledech ne tak zběhlá Maddie psala prostě tak nějak obyčejně, aby se vypsala.

Knihám z období druhé světové se vyhýbám (už tak strašně dlouho nedočtená Zlodějka kniha mi je svědkem), nejspíš proto, jak do nás v devítce pořád hustili nějaký filmy a dokumenty a cokoliv, každopádně u Verity jsem nakonec udělala výjimku. Protože ten příběh vypadal, že bude spíš o přátelství a hlavních hrdinkách než o válce jako takové. Ani jsem se tolika nepletla. Samozřejmě, byl o válce, jak jen to jde – vždyť hlavní hrdinku má gestapo, ale zároveň jakoby to o ní nebylo. Myslím, že nejlíp to vysvětlím tak, že jsem více vnímala jiné věci, rozumíte?

Lidi jsou složitá stvoření. Kolikrát ani nevíte, co všechno v nich je. Potkáváte třeba někoho dennodenně ve škole, v práci nebo v jídelně, občas si spolu dáte cigaretu nebo kávu a rozprávíte o počasí nebo nočním náletu. A vůbec přitom nemluvíte o tom, jakou nejhorší věc jste kdy řekli své matce nebo jak jste si ve třinácti celý rok hráli na Davida Balfoura z Únosu od Stevensona nebo co byste rádi prováděli s tím pilotem, co vypadá jako Leslie Howard, kdybyste se s ním po zábavě octli o samotě na jeho kavalci.

Nutno zdůraznit, že ačkoliv onu výpověď píše Verity, hlavní hrdinkou jejího příběhu Maddie – její nejlepší přítelkyně. Díky tomu poznáváme obě dívky zároveň a stejně tak jejich přátelství. Osobně to považuju za hrozně super nápad, protože je to takové jiné, než když hlavní hrdinka vypovídá ze svého pohledu, no ne?

Problémem bylo, že ta kniha bavila, jenže ne dlouho. Pokud jsem ji vytáhla na dvaceti minutovou cestu metrem do školy, vážně mě bavila a já se dokázala začíst. Ale čím déle jsem četla, tím méně mě to bavilo. Tím chci říct, že tohle prostě pravděpodobně nebude kniha, u které nadšeně strávíte celý den, spíše budete mít tendenci dávkovat si ji po kouskách a to ne z důvodu, že by to byl tak silný příběh, že to najednou prostě nedáte.

Přesto děj nebyl špatný. Většinu času prostý, ale tak se jeví nám jako čtenářům, kdybychom byli na místě jedné z hlavní hrdinky, určitě by nám to tak nepřipadalo. Netroufám si říct, jestli je to neschopností autorky nás do toho pořádně zatáhnout anebo to prostě jinak ani nejde, to budete muset posoudit sami.

„POLIB MĚ, HARDY! Polib mě, RYCHLE!“

Nevěděla jsem co čekat, ale vzhledem k tomu, kolik lidí se na knihu očividně velmi těšilo, jsem čekala, že to bude čtivější. Že budu mít problém knihu odložit a tak, protože ta čtivost je prostě hrozně důležitá věc, k čemu kniha, do jejíhož čtení se musíte nutit, no ne? V tomhle ohledu mě kniha zklamala, v dalších mi přišla jen lehce nadprůměrná, takže to vidím na takové tři a půl hvězdičky. Každopádně i přes tohle myslím, že to je jedna z těch kniha, která vás sice neposadí na zadek, ale přesto stojí za přečtení a něco si z ní odnesete.
http://nd06.jxs.cz/105/257/0c579c04c9_93869651_o2.png
http://4.bp.blogspot.com/-c4RhF4pj5ow/U7W-PBgHAdI/AAAAAAAAAl0/I2dxj01hFDo/s640/Odd%25C4%259Blova%25C4%258D.png
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Albatros Media.

1 komentář:

  1. O knize jsem hodně slyšela i četla, ve směs to byly kladné recenze. Já snad ještě žádnou knihu z válečného prostředí nečetla, jako první bych si asi chtěla přečíst Zlodějku knih a poté právě Verity. Recenze je pěkná, trošku mě nakopla, že už bych si nějakou knihu z období válek měla přečíst...
    DENYII

    OdpovědětVymazat