17. 10. 2017

[Recenze] A. G. Howard: Krverůž


Název: Krverůž
Autor: A. G. Howard
Překlad: Magdaléna Stárková
Počet stran: 464
Nakladatelství: CooBoo [září 2017]

Oficiální anotace: Rune je nadaná zpěvačka s andělským hlasem, která ale pro svůj talent velice trpí. S nadějí, že jí odborníci pomůžou, začne chodit na uměleckou konzervatoř Krverůž. Nejenže je tato škola tajemná, dokonce se proslýchá, že v ní straší proslulý fantom Opery. A čím více Rune školu poznává, tím spíše tomu věří. Ve snu ji navštěvuje tajemný a okouzlující houslista, který zná všechna její tajemství a učí ji zpívat. Dokáže ji zachránit, anebo se stane její zhoubou?

Pokud dojde na zpěv, Rune má nadání, kterému se nikdo nevyrovná. Jenže hudba je pro Rune prokletí, které ji svazuje a ovládá. Právě proto se ji matka rozhodla poslat na Krverůž, prestižní hudební školu ve Francii, ve víře, že zde Rune jejích problémů zbaví. Rune se ale vůbec nechce, o to víc, když zjistí, že budova školy byla původně operou, která sloužila jako předloha pro příběh Gastona Lerouxe o fantomu Opery. Pak už to netrvá dlouho a hlavní hrdinka začne mít silné podezření o tom, že se ve škole děje něco velmi podivného...

„Pokud chceš vědět pravdu o muži v masce, musíš ji sama odhalit.“

Když se podíváte na GoodReads, zjistíte, že ve velké části recenzí se mluví o tom, jak špatná Krverůž vlastně je. O tom, že se nedala dočíst a že je to ukázka toho, jak Young Adult vypadat vážně nemá. Přiznám se, že mě to trochu vyděsilo, zároveň to ale ještě nabudilo mou zvědavost. Vážně, je to až TAK špatné? Inu, pojďme se na to podívat.

Jako první je potřeba si ujasnit jednu věc – nejde o retelling, tedy převyprávění fantomova příběhu, ale o jakýsi spin-off, který se odehrává o více jak sto let později.

Příběh sám o sobě je na první pohled zvláštní, na druhý přitažený za vlasy a na třetí si uvědomíte, že je toho prostě moc. Autorka vzala známý příběh a přidala hned několik dalších aspektů. Kromě Fantoma Opery se tu tedy také řeší aury a čakry, spřízněné duše, Comte de Saint-Germain a pár dalších prvků, kterými bych vám příběh trochu spoilerovala. A protože se to celé odehrává na střední škole, je samozřejmostí, že nechybí ani na nějaké to typické školní drama, způsobené konkurencí a touhou po úspěchu.

Přiznám se, že když poprvé přišla řeč na Runino prokletí, musela jsem obracet oči v sloup. Runin hlas nemá konkurence. A co víc – stačí, aby někde zaslechla ženskou operní árii a už ji zná a dovede bezchybně zazpívat od začátku do konce! Bohužel to má i své stinné stránky, tahle árie Rune sžírá zaživa, ovládá ji, protože potřebuje být zazpívána, a když ji Rune konečně osvobodí, je jí nevolno a podlamují se jí kolena. Do toho tu jsou také traumata z dětství, neboť před lety Rune zemřel otec, načež se ji babička pokusila dvakrát zabít. No a fakt, že v Americe nechala jednoho kluka v bezvědomí, jejímu stavu také moc nepomáhá.

Hlavní problém na Rune je ale to, jak je psaná. Často mi přišlo, že dění popisuje neskutečně stroze. Většinu času z ní nebyly cítit téměř žádné emoce. Mluvila o nich, ale necítila je. A občas naopak došlo na emoce, které hrdinka očividně neskutečně prožívala, jenže čtenář nad nimi jen kroutil hlavou, neboť zde nebyl žádný vývoj, který by je osvětloval.

Co jsem už vůbec nepochopila, bylo to, jak snadno se Rune vypořádala se zjištěním toho, kým ve skutečnosti je. Celou dobu mluví o tom, jaká je nestvůra, jak hrozná je, a když jí pak někdo konečně řekne, jaká je pravda, tak jí je to najednou vlastně úplně jedno.

Pak je tu Trn, Runina spřízněná duše, Runin maestro. Docela mi vrtá hlavou, kde vzal někde v podzemí, tak hrozně vypracovanou hruď, jak Rune několikrát popisuje, ale to teď řešit nebudeme. Jeho povaha je dalším z mnoha klišé, které se v knize vyskytují. Bojuje s tím, kým by měl být a tím, kým by být chtěl, což by nemuselo být tak zlé, kdyby byl jeho charakter dobře zpracovaný a nepůsobil pořád tak nepřirozeně.  Tváří se drsně, tajemně a ztraceně, ale zároveň je vlastně něžný a milý. Nejvíce mě na téhle postavě ale dostala její minulost, je to totiž další věc, u které to autorka přehnala.

Romantická linka mezi těmi dvěma dostala poměrně dost prostoru, a přesto tu chybí jakýkoliv logický vývoj. Nejdřív tu není a pak tu zničehonic je a celé to vůbec nedává smysl. Ti dva o sobě prakticky nic neví, neznají se, ale už by za sebe byli ochotni položit život. Není divu, že to působí pateticky a nesmyslně.

Ostatní postavy nejsou nic nového pod sluncem. Víceméně odpovídají zajetým stereotypům, na které jste již určitě mohli někde narazit, a je jedno, jestli jde o učitelský sbor nebo Runiny spolužáky. Proběhla tu jistá snaha o to, nějak některé charaktery odlišit, jenže se to nepovedlo. Nevím, čím to je, ale ty postavy prostě nejsou dost dobré na to, aby to člověk mohl skutečně ocenit. Jo a pozor – jedna z Runiných kamarádek se jmenuje Slunka, celým jménem Slunečnice, což ještě ke všemu svým způsobem odráží její pozitivní a energetickou povahu… Jaká to náhoda, že se jejím rodičům povedlo vybrat tak vystihující a běžně nepoužívané jméno, co?

„Tohle není jen operní škola, ale opera sama. Plná lásky, žárlivých soků, excentrických osobností, špehů, sabotáží a schválně způsobených škod.“

Prostředí Krverůže bylo taky takové… no. Ta škola měla i vlastní hřbitov. Kromě toho vše na škole bylo laděno do viktoriánského stylu, a to až do takové míry, že ve škole nebyl ani signál, natož pokrytí internetem. Upřímně nedovedu si představit, kam tu školu sakra umístili, že tam signál v téhle době vůbec nikde nebyl. Samozřejmě Rune je rebel a tak si do pokoje umístila alespoň lávovou lampu, jakožto připomínku moderní doby. Tohle všechno mělo nejspíš navozovat tu správnou, děsivou atmosféru, ale bohužel to moc nevyšlo, na téhle knize není děsivého vážně vůbec nic.

Přesto přese všechno se ta kniha vlastně nečetla špatně a musím přiznat, že se dokonce našly i chvíle, kdy jsem byla svým způsobem napjatá a nerada jsem knihu odkládala. Anita totiž umí psát čtivě. Nevím, jak to dělá, dost možná za to vděčíme více překladatelce než samotné autorce, ale je to tak. Bohužel nemůžu říct, že by celkově uměla psát, pořád tu totiž přetrvává jeden její neduh – v některých popisech se člověk hrozně lehko ztrácí a je neskutečně těžké představit si, co se zrovna děje. Podobný problém se občas vyskytoval i v sérii Šepotání, zejména první díl byl takových akcí plný, takže čtenáři už nejspíš tuší, co mohou očekávat.

A pak je tu ta věc, kdy autorka střídala způsob vyprávění. Nepravidelně se Runiny kapitoly střídaly s těmi, které sledovaly Trna a spolu s tím se měnila i perspektiva. Zatímco Rune vše popisovala z první osoby, o Trnovi se najednou psalo ve třetí. Je pravda, že osobně tyhle věci při čtení moc nevnímám a často si po dočtení nejsem jistá, v jaké osobě to bylo psáno, ale tady jsem si toho i já náhodou všimla a umím si dost dobře představit, že pro někoho to bude poměrně nestravitelné. Já to ale považuji za poměrně zajímavý nápad.

Za zmínku také stojí grafické zpracování, celá kniha má totiž tmavě červené písmo. Já si toho už téměř nevšímám, ale vím, že spoustu lidí to na první pohled ruší a odrazuje. K tomu vám řeknu jedno – ve většině případů si zvyknete a rozhodně nestojí za to, to s knihou vzdávat jen kvůli barvě písma.

Mám dojem, že autorka se tak moc snažila, až to úplně přepískla. Smíchala dohromady moc námětů moc klišé, takže celá kniha působí neskutečně přehnaně, nepřirozeně a neskutečně. Postavy to nezachraňují a šokující odhalení se také moc nekonají, protože to buď uhodnete anebo zjistíte, že vás osudy postav zas tak moc nezajímají. Krverůž je prostě skvělou ukázkou toho, co se stane, když se budete až moc snažit a přeceníte své schopnosti. Nicméně neříkám vám, abyste knihu nečetli. Pokud jste si oblíbili sérii Šepotání, knihu budete pravděpodobně vnímat jako já – je tam strašně moc věcí špatně, ale dobře se to čte. A nevím jak u vás, ale u mě to, jestli se mi kniha čte dobře nebo špatně, udělá neskutečně moc a utváří to vážně velkou část mých výsledných pocitů. Pokud s autorkou ještě zkušenosti nemáte, zkuste ale raději to Šepotání, to se povedlo mnohem víc. Kromě toho se kniha určitě bude líbit mladším a méně náročným čtenářkám, které jsou ze všeho nejvíc natěšené na příběh o lásce plný nástrah osudu. Jak jsem již naznačila, subjektivně knihu nehodnotím zas tak špatně, nicméně tady je potřeba být co možná nejvíce objektivní, a tak knize uděluji dvě hvězdičky.

http://4.bp.blogspot.com/-c4RhF4pj5ow/U7W-PBgHAdI/AAAAAAAAAl0/I2dxj01hFDo/s640/Odd%25C4%259Blova%25C4%258D.png
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství CooBoo.

Žádné komentáře:

Okomentovat